Brichcín Roman,
malířROMAN BRICHCÍN
Galerie Pod radnicí, Zlín 12. 10. 2017
Když jsem se procházel mezi vystavenými obrazy, napadlo mne: je tolik odnoží věd (a pavěd) o umění... Máme historii umění, sociologii umění, psychologii umění, a samozřejmě ten, kdo ničemu nerozumí, ten je teoretik umění. Ale proč nemáme také teologii umění? A právě tvorba Romana Brichcína se k takové otázce nabízí. Autor se široce věnuje náboženské tématice, i když zde vystavuje díla jiná. Má za sebou také řadu úspěšných realizací, které si můžete prohlédnout na internetu, třeba vitráže v Liticích u Plzně. Mě nejvíce zaujala křížová cesta v Kamenici nad Lipou. Zde do rustikálně barokních pískovcových soklů místního kameníka zasadil své emailo-smalty, které svou jasnou mariánskou modří září do dálky, doplňují genia loci tichého omšelého místa a řekl bych (autor odpustí) až poněkud s odvážnou urputností oživují starou památku, předtím pohlcenou šerem lesa, listím a mechem. Je v tom cosi rozporuplného, cosi kladně kontrastního a taková je i celá autorova tvorba, alespoň viděno mýma očima. Jejími výrazovými pilíři je kontrast a symbolika. Kontrast barev, plných sytých ploch a jemných valérů, jiskření a monotónnosti. Kontrast pevných, prokreslených postav a jejich souputníků, lineárně načrtnutých, často jen zkratkovitě v kresebné linii. Kontrasty a symboly, a tím myslím i symbolické pózy těl, vyžadují od diváka soustředění, hledání míry, rovnováhy. Tím jej vtahují do zobrazených dějů a zaostřují jeho pozornost k vnitřnímu poselství obrazu.
Světoznámý filozof a poslední opravdový chasíd, Martin Buber napsal, že „ obrazy dobra a zla neustále hrají stínovou hru v srdci každého člověka“. Přitakám tomu já a stejné souznění je patrné také z těchto obrazů. Jsou to díla výrazně teofanická, uvádí Boha do skutečného života, do našich skutečných situací. Vyřazuje z nich útěcha i neútěcha, sveřepost i oddanost, láska a lhostejnost, radost i zlo, zklamání a únava po dlouhé cestě i touha po troše obyčejného oddechu. Ale zase by to nebyl tento autor, aby jako protiklad k obrazům, zamýšlejících se nad lidskou existencí, netvořil z čisté radosti plátna s jazzovou tématikou, plná barev a nadneseně řečeno i tónů. My z celého cyklu máme možnost vidět na vlastní oči jen jeden jediný,“ Sax“.
Autor nás trochu provokuje tím, jak vnímá lidské bytí, naši pouť po tomto světě, o kterém ostatně řekla španělská mystička středověku, Terezie z Ávily, že je to“ nepříjemně krátký nocleh v naprosto nevyhovujícím hostinci“. Postavy jeho obrazů zřím většinou osamocené, a nemusí to být zrovna tak evidentní jako „Žena, které rostou ze zrcadla barevné květy“. I z dějově bohatých obrazů čiší na mne opuštěnost jednotlivých postav. Výjevy mají blízko k podobenstvím starozákonním, novozákonním, židovským, ale tyto paralely není snadno nalézt. Vše je přeneseno do poloh našich všedních dní, kdy chodíme po všedních ulicích se všedním srdcem plným všedních lásek a všedních myšlenek. Výjevy působící trošičku přízračně a snově jsou však reálné vize, plynoucí z vyšších řádů duchovního porozumění. Jak by řekl můj stálý průvodce vernisážemi, Carl Gustav Jung, zobrazují v podvědomí zasuté, ale existující archetypy, doprovázející člověka z časů prenatálních až post mortem.
V obrazech Romana Brichcího se zrcadlí naše bezvýznamné obavy, bezmyšlenkovitá přitakání, naše každodenní hemžení a letmá přátelství. Kde v nich jsou tedy spojnice svízelné skutečnosti a lidských snů o naději, blaženost a lásce,o pochopení a kráse, bez nichž Boží dar umění nemůže existovat a ani by nedokázal proniknout k našim srdcím? Malíř to ví a ví to i řada z nás, či alespoň tuší, že za tímto světem se skrývá netušený, jiskřivý plamen naděje, který vskutku stojí za hledání nejen ve vystavených dílech, ale i ve skutečném životě. Vždyť již svatý Tomáš Akvinský tvrdí, že zlo eo ipso, tedy samo o sobě, jako konkrétní pojem neexistuje, jde pouze o nedostatek dobra.
Pro ty, kteří od úvodního slova vyžadují různé ty –ismy a škatulky a případně to srovnávají s internetovými stránkami, pár poznámek. Četl jsem kdes, že Brichcího tvorba je tvorba existencionální. Emocionalita a expresivita jeho tvorby nepramení, jak předpokládají někteří jeho vykladači, ovšem z roviny surreálné, ale z roviny duchovní. Nejde o žádné „setkání růže a deštníku na operačním stole, jak surrealismus charakterizoval jeden z jeho otců, Marcel Duchamp, ale o duchovní zpodobení lidského nitra, lidské existence ve světě. Myslím však, že to není bezbožecký a zoufalý existencionalismus Sartreův. Je to sice zobrazení člověka v akci a člověka trpně zmítaného, člověka zachyceného v kleci vztahů a náruživostí, ale zároveň bytosti, čekající na zázrak, zachycené v proudu Božího dechu, který, jak známo, „vane, kam chce“. Nebojím se říci, člověka barokního, který jednou částí své bytosti lne k nebi, Bohu a Panně Marii a druhou částí je fascinován vidinami zmaru, červů těla požírajících, magií a žhnoucími plameny pekla. V Brikcího tvorbě lze poměrně lehce vystopovat onen barokní habitus lidské a tvůrčí duality. Snad i proto lze na obrazech nalézt barokizující symboly, lebky, levitace, zrcadla. Obraz „Studentský pokoj“ je dokladem. Nikdo nepřehlédne postavy psů. U nich je ovšem vykladač na pochybách. Pes je totiž nositelem symbolistní dvojakosti. Jde o symbol domácí pohody, víry, věrnosti a inteligence, jak byl pes sv. Dominika, nesoucí v tlamě pochodeň, zapalující svět, jak se zjevil matce světce před porodem? Nebo jde o špinavé a vyzáblé, stále hladové symboly pomíjejícnosti a zkázy, o posly jiných, záhrobních světů, evokujících egyptské božstvo se psí hlavou, Anubise, vládce říše mrtvých? Ale ponechme oněm tvorům jejich tajemství a tajuplnost.
Přistupujme k obrazům Romana Brichcího s předsevzetím, že v nich nebudeme jen školometsky hledat významy nejrůznějších alegorií, jako bychom luštili nějakou křížovku; že se nebudeme usilovně a všetečně snažit číst v autorově soukromém diáři. Hledejme v nich především onu skrytou radost, která je vlastní každému opravdovému Dílu. Tentokrát to bude pro nás diváky o trochu těžší a klopotnější, nežli jsme zvyklí. Zkrátka, chce to pravdivý vhled do našeho nitra, víc vnitřní tichosti a míň rádoby učených debat po vernisáži u vínečka. Pak teprve budeme oprávněni vstoupit mezi tyto obrazy, aby nás přijaly do svého mystického společenství, abychom byli účastni na jejich tajemství. Přece tato masivní konfrontace mezi tvůrcem a divákem je něco úžasného, neodehrává se na každé výstavě ani každý den a evokuje výtrysk pozitivní energie z pláten, která jsou jí nabita.
A tak na závěr nezbývá, než poděkovat umělci a také manželům Kamenským, majitelům galerie, že nám připravili tak nevšední zážitek. Až se vydáme z těchto sálů do labyrintů bludišť našich všedních životů, ať nám při vzpomínce na tuto výstavu pokaždé vstoupí do duše klid, smíření, pokoj a radost. Vždyť ve skutečném životě a ve skutečném umění ani o nic jiného jít nemůže.
PhDr.et Mgr. LubomírFilip Piperek, EqM.
V nabídce jsou 2 umělecké předměty.
A K T U A L I T Y
Inzertní a prodejní katalog zboží...
English
