Úvodní strana   e-mailový klient   Vytiskne stranu
Vítejte v „Galerii pod Radnicí“ Zlín

 A K T U A L I T Y

   Autorské kalendáře 2025     
JOSEF VELČOVSKÝ
MARCELA GRIGAROVÁ
IVA HÜTTNEROVÁ
ZUZANA HONSOVÁ

 P A R T N E Ř I

František Květoň
v Galerii pod Radnicí 2023
Svět úvěrů.cz
Vítejte ve světě úvěrů, kde zdánlivě složité pro Vás bude hračkou.
Razítka Zlín
Výroba razítek, vizitky, letáky...


Brichcín Roman

ROMAN BRICHCÍN Galerie Pod radnicí, Zlín 12. 10. 2017

Když jsem se procházel mezi vystavenými obrazy, napadlo mne: je tolik odnoží věd (a pavěd) o umění... Máme historii umění, sociologii umění, psychologii umění, a samozřejmě ten, kdo ničemu nerozumí, ten je teoretik umění. Ale proč nemáme také teologii umění? A právě tvorba Romana Brichcína se k takové otázce nabízí. Autor se široce věnuje náboženské tématice, i když zde vystavuje díla jiná. Má za sebou také řadu úspěšných realizací, které si můžete prohlédnout na internetu, třeba vitráže v Liticích u Plzně. Mě nejvíce zaujala křížová cesta v Kamenici nad Lipou. Zde do rustikálně barokních pískovcových soklů místního kameníka zasadil své emailo-smalty, které svou jasnou mariánskou modří září do dálky, doplňují genia loci tichého omšelého místa a řekl bych (autor odpustí) až poněkud s odvážnou urputností oživují starou památku, předtím pohlcenou šerem lesa, listím a mechem. Je v tom cosi rozporuplného, cosi kladně kontrastního a taková je i celá autorova tvorba, alespoň viděno mýma očima. Jejími výrazovými pilíři je kontrast a symbolika. Kontrast barev, plných sytých ploch a jemných valérů, jiskření a monotónnosti. Kontrast pevných, prokreslených postav a jejich souputníků, lineárně načrtnutých, často jen zkratkovitě v kresebné linii. Kontrasty a symboly, a tím myslím i symbolické pózy těl, vyžadují od diváka soustředění, hledání míry, rovnováhy. Tím jej vtahují do zobrazených dějů a zaostřují jeho pozornost k vnitřnímu poselství obrazu.

Světoznámý filozof a poslední opravdový chasíd, Martin Buber napsal, že „ obrazy dobra a zla neustále hrají stínovou hru v srdci každého člověka“. Přitakám tomu já a stejné souznění je patrné také z těchto obrazů. Jsou to díla výrazně teofanická, uvádí Boha do skutečného života, do našich skutečných situací. Vyřazuje z nich útěcha i neútěcha, sveřepost i oddanost, láska a lhostejnost, radost i zlo, zklamání a únava po dlouhé cestě i touha po troše obyčejného oddechu. Ale zase by to nebyl tento autor, aby jako protiklad k obrazům, zamýšlejících se nad lidskou existencí, netvořil z čisté radosti plátna s jazzovou tématikou, plná barev a nadneseně řečeno i tónů. My z celého cyklu máme možnost vidět na vlastní oči jen jeden jediný,“ Sax“.

Autor nás trochu provokuje tím, jak vnímá lidské bytí, naši pouť po tomto světě, o kterém ostatně řekla španělská mystička středověku, Terezie z Ávily, že je to“ nepříjemně krátký nocleh v naprosto nevyhovujícím hostinci“. Postavy jeho obrazů zřím většinou osamocené, a nemusí to být zrovna tak evidentní jako „Žena, které rostou ze zrcadla barevné květy“. I z dějově bohatých obrazů čiší na mne opuštěnost jednotlivých postav. Výjevy mají blízko k podobenstvím starozákonním, novozákonním, židovským, ale tyto paralely není snadno nalézt. Vše je přeneseno do poloh našich všedních dní, kdy chodíme po všedních ulicích se všedním srdcem plným všedních lásek a všedních myšlenek. Výjevy působící trošičku přízračně a snově jsou však reálné vize, plynoucí z vyšších řádů duchovního porozumění. Jak by řekl můj stálý průvodce vernisážemi, Carl Gustav Jung, zobrazují v podvědomí zasuté, ale existující archetypy, doprovázející člověka z časů prenatálních až post mortem.

V obrazech Romana Brichcího se zrcadlí naše bezvýznamné obavy, bezmyšlenkovitá přitakání, naše každodenní hemžení a letmá přátelství. Kde v nich jsou tedy spojnice svízelné skutečnosti a lidských snů o naději, blaženost a lásce,o pochopení a kráse, bez nichž Boží dar umění nemůže existovat a ani by nedokázal proniknout k našim srdcím? Malíř to ví a ví to i řada z nás, či alespoň tuší, že za tímto světem se skrývá netušený, jiskřivý plamen naděje, který vskutku stojí za hledání nejen ve vystavených dílech, ale i ve skutečném životě. Vždyť již svatý Tomáš Akvinský tvrdí, že zlo eo ipso, tedy samo o sobě, jako konkrétní pojem neexistuje, jde pouze o nedostatek dobra.

Pro ty, kteří od úvodního slova vyžadují různé ty –ismy a škatulky a případně to srovnávají s internetovými stránkami, pár poznámek. Četl jsem kdes, že Brichcího tvorba je tvorba existencionální. Emocionalita a expresivita jeho tvorby nepramení, jak předpokládají někteří jeho vykladači, ovšem z roviny surreálné, ale z roviny duchovní. Nejde o žádné „setkání růže a deštníku na operačním stole, jak surrealismus charakterizoval jeden z jeho otců, Marcel Duchamp, ale o duchovní zpodobení lidského nitra, lidské existence ve světě. Myslím však, že to není bezbožecký a zoufalý existencionalismus Sartreův. Je to sice zobrazení člověka v akci a člověka trpně zmítaného, člověka zachyceného v kleci vztahů a náruživostí, ale zároveň bytosti, čekající na zázrak, zachycené v proudu Božího dechu, který, jak známo, „vane, kam chce“. Nebojím se říci, člověka barokního, který jednou částí své bytosti lne k nebi, Bohu a Panně Marii a druhou částí je fascinován vidinami zmaru, červů těla požírajících, magií a žhnoucími plameny pekla. V Brikcího tvorbě lze poměrně lehce vystopovat onen barokní habitus lidské a tvůrčí duality. Snad i proto lze na obrazech nalézt barokizující symboly, lebky, levitace, zrcadla. Obraz „Studentský pokoj“ je dokladem. Nikdo nepřehlédne postavy psů. U nich je ovšem vykladač na pochybách. Pes je totiž nositelem symbolistní dvojakosti. Jde o symbol domácí pohody, víry, věrnosti a inteligence, jak byl pes sv. Dominika, nesoucí v tlamě pochodeň, zapalující svět, jak se zjevil matce světce před porodem? Nebo jde o špinavé a vyzáblé, stále hladové symboly pomíjejícnosti a zkázy, o posly jiných, záhrobních světů, evokujících egyptské božstvo se psí hlavou, Anubise, vládce říše mrtvých? Ale ponechme oněm tvorům jejich tajemství a tajuplnost.

Přistupujme k obrazům Romana Brichcího s předsevzetím, že v nich nebudeme jen školometsky hledat významy nejrůznějších alegorií, jako bychom luštili nějakou křížovku; že se nebudeme usilovně a všetečně snažit číst v autorově soukromém diáři. Hledejme v nich především onu skrytou radost, která je vlastní každému opravdovému Dílu. Tentokrát to bude pro nás diváky o trochu těžší a klopotnější, nežli jsme zvyklí. Zkrátka, chce to pravdivý vhled do našeho nitra, víc vnitřní tichosti a míň rádoby učených debat po vernisáži u vínečka. Pak teprve budeme oprávněni vstoupit mezi tyto obrazy, aby nás přijaly do svého mystického společenství, abychom byli účastni na jejich tajemství. Přece tato masivní konfrontace mezi tvůrcem a divákem je něco úžasného, neodehrává se na každé výstavě ani každý den a evokuje výtrysk pozitivní energie z pláten, která jsou jí nabita.

A tak na závěr nezbývá, než poděkovat umělci a také manželům Kamenským, majitelům galerie, že nám připravili tak nevšední zážitek. Až se vydáme z těchto sálů do labyrintů bludišť našich všedních životů, ať nám při vzpomínce na tuto výstavu pokaždé vstoupí do duše klid, smíření, pokoj a radost. Vždyť ve skutečném životě a ve skutečném umění ani o nic jiného jít nemůže.

PhDr.et Mgr. LubomírFilip Piperek, EqM.


  Okamžik